Nevím, proč mě to tak nutí o něčem takovém napsat...asi proto, že jsem matka. Jedinečná v tom, že uvnitř sebe nosím dítě, které za mě nikdo jiný donosit nedokáže. Taková matka je vždy jedinečná, jen si to některá z nich málo nebo vůbec uvědomuje. Ale tak trochu k počátku mých úvah:

 
     Po svatbě jsme s manželem toužili po rodině, ale navzdory všem radám v brožurách plánovaného rodičovství, se nám počít nedařilo. Vědomi si toho, že dítě je dar a nikoliv právo, byli jsme smutní ale nikoliv zatrpklí. Tak jsme po dvou letech čekání zamířili na sociálku pro žádanku na adopci - jestli třeba toto není naše Bohem zamýšlená cesta. Však ono vyřízení pár let trvá a žádost už může ležet...
     Po tomto rozhodnutí jsme čekali svoje děťátko. Radost veliká, ztělesněná touha, Boží dar. Narodil se zdravý císařským řezem. Na druhé děťátko jsme si počkali tak tři čtvrtě roku od našeho rozhodnutí. Navzdory dosti ztenčené děložní stěně po 1. císaři a podezření na malou rupturu dělohy porod proběhl v pořádku opět císařským řezem a my měli do tří let doma dva krásné zdravé kluky. 
    Jizva se mi po druhé operaci dle mého zdání hojila hůř a třebaže mé břicho po půl roce vypadalo stále jak ve 4. měsíci těhotenství, rozhodla jsem se to řešit...až mi bude úplně fajn. Měla jsem spíš v plánu dát do pořádku svůj chrup, na který si můj dentista od prohlídky v druhém těhu "brousil zuby" a chtěl se do něj vrhnout hned, co se dítko alespoň trochu odsaje od prsu s vírou, že nebude pozdě. Objednala jsem se a začala šetřit na plomby a kdo ví co ještě... a až si spravím chrup, postavu, jizva až se usadí, doktoři nebudou proti...tak možná za dva roky, až zapomenu na útrapy s těhotenskou cukrovkou a vše bude OK, tak možná třeba ještě to třetí...
     Jenže půl roku od porodu mi začalo být tak nějak divně, jako mi bylo jen dvakrát před tím a na těhotenském testu se objevila druhá čáka - taková, po které jsem v předešlých letech tolikrát toužila, ale teď ještě ne, teď prosím ještě ne! Rozbrečela jsem se štěstím i strachem zároveň.
     Možná si čtenář z předešlého neuvědomuje, co pro mě může třetí císař po tak krátké době a po takových diagnózách znamenat, ale mně to došlo dost brzo... Snad každá matka touží vidět vyrůstat své děti a jednou třeba děti jejich dětí... a já si uvědomovala, že jsem se dostala do vysoké hry, kde toto mohu prohrát....
 
 
     Od tohoto bodu, jsem zjistila, se leckdy názory katolíků liší. Jsou křesťané, kteří si dokáží uchlácholit svědomí a omluvit potrat pro tzv. "vyšší dobro" - pro záchranu matky, která je doma zodpovědná za jiné děti. Nebo obhajují potrat ze znásilnění či kdo ví co ještě... Ale já jsem v této své pro mě ne příliš šťastné situaci uslyšela tak jasně: "Jsi matkou. O narozené děti se může jednou postarat jiný (jiná)- vždyť mají ještě taťku, ale toto počaté potřebuje jen a jen tebe....nikdo jiný se o něj v tomto stadiu postarat nemůže. Potřebuje Tě, aby mohlo žít!"
 
     Drsné - obzvláště to zjištění, že o Tvé děti se opravdu může v nejhorším případě starat někdo jiný a vím, že kdybych se z Božího milosrdenství dostala k Němu, byla bych jak neodbytná vdova v podobenství a vytrvale za svou rodinu orodovala... ale kdo by se jiný, nežli matka, mohl i v tom nejhorším případě postarat o to několikatýdenní mrňátko? Jeho život visí na vlásku - vůli své matky. A v tom teď spatřuji smysl "být matkou" - darovat život a nikoli "jen" starat se. Tak jsem zrušila své plány, na stránkách "Hnutí Pro život" si objednala triko s nápisem "Jsem kreativní, jsem pro život" a těším se, až představím své bříško okolí v tomto krásně rudém tričku.
     Tak nevím, jak to se mnou Pán vykutálí, jak to všechno dopadne....jsme na začátku, stav dělohy není ideální, ale mám vzor v Marii a učím se její důvěře v Boha. Dokonce toto početí bylo tak trochu "Marianské."
 
"Marianské početí"
....Kdybyste někdo nevěděl, tak jsem nazvala druh početí, které nepřijde ve vhodnou dobu, hrozí za ně smrt a přesto mu řeknete "ano"...jako tomu bylo u Marie. Nemyslete si, po předchozích letech snahy o miminko jsem PPR měla "zmáknuté" tak, že ačkoliv dříve bez známek poporodní plodnosti věděla jsem, že se právě v tu dobu něco děje. Po tak dlouhých měsících čekání na naše dvě děti jsem pozbyla ostražitosti a vlastně nevěřila tomu, že by hned napoprvé hrozilo nějaké velké riziko početí. Vlastně jsem se považovala za " jen příležitostně" plodnou. Manžel tenkrát to viděl obdobně, a tak možná jako Maria okouzlená andělem si plně neuvědomovala rizika svého Fiat, já -  okouzlená svým mužem, jsem řekla Fiat té možnosti aniž bych znala rizika, která vím dnes. A Duch svatý - Pán a Dárce života, jak vyznáváme v krédu, byl v tu chvíli s námi. Bůh se postaral o Marii, věřím, že se postará i o Annu. Ačkoli to nemusí být podle našich představ... Ví o nás, dnes cítím to víc než jindy... A právě proto, že si uvědomujeme svoji nedokonalost, poznáváme velikost a moc Boha. Už od počátku světa za nás  "žehlí" naše průšvihy :-) Bohu díky!               
Anna