V naší farnosti navštěvuji spolčo. Chodí nás tam kolem deseti, někdy víc,někdy méně. Ve svých třiatřiceti jsem jedna ze dvou nejmladších. Ostatní - starší, zkušení, životem ošlehaní, jež tvoří nedílnou součást a oporu farního života. Dohromady tvoříme chodící sbírku načtených myšlenek a různých podob "Halíků, Váchů, Satorií, Kodetů, Kuffů...."a jiných teologických kapacit. Poslední dobou se spolčem šíří aplaudovaná myšlenka, "...že Bůh nepotřebuje naše modlitby, ani naši zpověď... že ve své všemohoucnosti může spasit každého bez ohledu na Jeho pokání, neboť Jeho milosrdenství nemá hranice"...a myšlenka o tom, že jsme na světě, abychom Ho chválili, milovali, Jemu sloužili, či pro Něho (se) obětovali je "naprosto kacířská, starokřesťanská a tudíž nepřijatelná, neboť - co mi chceš dát, človíčku, co bych Já neměl, nebo co bych potřeboval...Bůh přece naopak slouží lidem."....Ach jo! Který teolog tohle toto vpustil do hlav svých čtenářů a posluchačů... Chápu, že chtěl poukázat na velikost a všemohoucnost Boha. Vykreslil však Boha jako megalionáře, který všechno má a co nemá, tak si může zařídit, obstarat i bez nás a rozhodně nestojí o to, abychom Jemu prokazovali nějaké milosti. ...Bližním ano! To ano (-přece jen ta myšlenka musí být "křesťanská"),ale něco jenom pro Boha - to je nošením dříví do lesa. Padla na mě úzkost, že Bůh mě vlastně nepotřebuje, neb se může zařídit i skrze jiné - jinak... Co jsem já, před tak velkým a mocným Bohem Spasitelem.


     A já jsem přesto poznala Boha plného citu a radostí nad každou mou malou modlitbou, zpovědí, odříkání se...zažila jsem Ho jako bezmocného. Cítím, že speciálně mě chce a beze mě by mu přece jen něco chybělo, co se nedá nahradit...
 
Jak?
 
    Stala jsem se mámou. 
A protože Bůh stvořil člověka ke svému obrazu jako muže a ženu a sám se v evangeliích kolikrát nazývá otcem (v dnešní kultuře by evangelista jistě připsal i matku:-)), jistě nás jako otec a matka vnímá. Když mi dítě s nadšením přinese oškubanou kytku ze zahrady, pelichájící od toho, jak ji náš kluk nedokázal lehce utrhnout, nikdy mě nenapadlo říct - dej ji někomu jinému, já si mohu obstarat sto kytek krásnějších... nemluvě o dárku. Co mi ten špunt může dát, co bych si nemohla koupit sama? Nebo..."nepotřebuju žádné Tvé povídání, vystačím si s tatínkem sama. Beztak vím, cos mi chtěl říct, neboť všechno zažívám s tebou." Anebo zažili jste ten pocit, když jen pro Vás dítě přinese poslední kousek popkornu, na který si brousil zuby zbytek rodiny, ačkoli vy si můžete otevřít další dva pytle schovaných veskříni? Kdo nezažil, možná nepochopí.
     A přesto si nemyslím, že Bůh otec nás má vyloženě pro radost. Zamyslela jsem se, proč jsem tak toužila mít děti. V podstatě ne proto, aby měl kdo dědit, ani ne kvůli zabezpečení ve stáří (služka by byla jistější a bez nervů z výchovy), ale kvůli touze dát tu lásku, jež vyvěrá z našeho manželství, dál...darovat lásku, která přetéká. Někomu sloužit, starat se, sdílet, obětovat se pro něco smysluplného,  tvořit... stále více a více milovat. 

     A domnívám se, že v té lásce tkví též bezmocnost Boha. Jako otec marnotratného syna z podobenství respektuje naše rozhodnutí, když od něho odejdeme a vzdáme se ochrany a přízně Jeho domu. Svoboda je vlastnost lásky. A Bůh logicky nemůže jít proti své podstatě. Proto zřejmě nemůže víc, než čekat, vyhlížet, být připravený znovu přijmout. Neřekl si - nevadí, však mám ještě jiné děti, ale jedinečně vnímá každého... A kolik těch lidí na světě je! Jaká je to Láska! A kdyby Bůh ztratil byť jediného syna, bude ho vyhlížet, neboť je na určitém místě pro Něho jedinečně nenahraditelný...

... Mám pocit, že Boží milosrdenství chápeme jinak než Bůh. My považujeme Boha za milosrdného, za toho, který ve svém milosrdenství může spasit úplně všechny, klidně i Hitlera. Ale proč by se Ježíš snažil ukázat co ano a co ne, když by to v konečném důsledku bylo jedno. K čemu podobenství o pšenici a plevelu, Boháčovi a Lazarovi, o uchu jehly, kozlech a ovcích...kdyby milosrdný Bůh mohl jen tak spasit všechny. Proto si myslím, že prostředníkem Božího milosrdenstvím je naše pokora, o kterém se však v našem chápání milosrdenství moc nemluví. Jsou to všechno taková trochu tajemství, přesto však jako matka chápu víc než dříve. Už rozumím, že pokud jde o vlastní dítě, lze milovat i vrahy... 
Zažila jsem Boha také jako otce.....