Tak jsem jednou šla kolem zahrady mateřské školky. Právě na místě došlo k incidentu, kdy jedno z dětí předbíhalo v řadě na trampolínu, což odstartovalo houf hlásků vznášející protest, a druhé vidouc neúspěch domluvy utíkalo k učitelce nahlásit ono chybné chování. "Notak, notak! Nežalujte na sebe! Vyříkejte si to, omluvte se, ale jaké pak žalovaní!" pokárala udavače učitelka a původce konfliktu poslala na konec řady. Nevím, jak to působí na vás... Žalovaní vnímám z výchovy negativně. Dokonce v jednom dětském zpovědním zrcadle stálo "žaloval jsem?". A přesto jsem chápala chlapce, který chtěl spravedlnost, avšak spolu s ní byl označen za žalobníčka. Něco mi tu nesedí. Sama jsem radši, když mi starší syn (4roky) chodí hlásit, když mladší dělá blbosti, než aby ho sám zmydlil. Já pak mohu adekvátně výchovně zasáhnout. Tak já vlastně vychovávám žalobníčky! Svěřila jsem se se svými rozpaky kamarádce. "Když ty toto hlášení podporuješ, co tím vychováváš?" zeptala se mě, "vychováváš tak děti házet problém na druhé. Ať se naučí řešit věci samy." Dobrá tedy, jak mělo dítě onen incident vyřešit samo? 

     Když jsem byla malá, žalovala jsem na ségru vždy, když mi udělala něco, na co neměla právo, co se tak říkajíc nedělá. Nechtěla jsem zlo odplácet zlem (to mě naši naučili), tedy dovolávat se práva bitím nebylo žádoucí (byla stejně silnější, takže bych z toho stejně vyšla vic obouchaná já) a z mých slov domluvy si dělala jen "dobrý den". Volala jsem mamku a ta to z pozice nejmocnějšího vyřešila tak, aby ségra poznala, že toto její chování se prostě nevyplácí. Toto žalovaní tedy chápu jako volání o pomoc k "silnějšímu" z důvodu dovolání se práva. Kdyby mě mamka označila za onoho negativně znějícího žalovníčka, ztratila by kus mé důvěry i možnost výchovně působit. Ostatně my dospělí to děláme také tak. Když nám soused krade úrodu ze zahrádky, z tvé domluvy tě akorát nařkne z křivého obviňování a vesele si krade dál, buď se mu odplatíte stejnou měrou, tj. trestným činem-aby ho to taky "bolelo", nebo ho s důkazem zažalujete u soudu. Ten mu vyměří trest za vás, legální cestou. Pokud toto dovolávání se pomoci nazveme oním negativním žalovaním, vezmeme slabšímu poslední legální zbraň k obraně...a ještě se bude stydět žalovat, což u šikany je dost velký problém. "Tak si utíkej žalovat mamince.... žalovníček žaluje, po nose si maluje!!!" A dítě se snaží šikanu řešit samo, což bez dalšího násilí snad ani nejde. "Proč jsi nám o tom neřekl?" ptá se maminka nad zbídačeným synem. "Protože nejsem žalovníček..." 

     Někde je chyba. Myslím, že nám žalovaní vešlo pod kůži v podobě, v jaké se o žalovaní vlastně nejedná. S něčím podobným se nám to popletlo. V bibli se ve Zjevení ap. Jana píše o svržení žalobce, který před Bohem osočoval druhé dnem i nocí.... Jinými slovy - házel na ně špínu. Tedy biblické pojetí žalovaní je vnímáno jako upozorňování na chyby druhých za účelem pošpinit pověst, zatimco my tak označujeme i upozorňování na chyby druhých z důvodu dovolávání se spravedlnosti. V prvním případě jde o snahu uškodit, v tom druhém jde o volání o pomoc. 

     Takto už mi to tak nějak zapadá... Jen musím vymyslet pro mé kluky nějakou pohádku, kde pochopí správný smysl. To až budou jednou ve školce peskovaní za žalování, ať neztratí odvahu bojovat za spravedlnost, ačkoli se cítí slabšími.