Zde na Signálech mě kdekdo zná jako stálého obhájce a  zastánce poslušnosti. Byla jsem požádána o mnohé vysvětlení (jednoduše mi nechtějí věřit, že tomu věřím), jenže já nemám toliko času na odpovědi. Tak jsem slíbila, že o poslušnosti napíšu blog, aby každý, kdo se ptá, si mohl přečíst a já nezarostla u počítače mechem. Snad nezapomenu na některou z otázek, která mi byla kladena. Chci jen upozornit, že nejsem žádný studovaný teolog či filosof a je jistě víc lidí, kteří by poslušnost obhájili lépe a srozumitelněji. Jenže asi nejsou tam, kde se zrovna lidé ptají...tak než začne mluvit kamení, zkusím to já... Jde tedy vlastně víc o osobní zkušenost, vycházející z vlastního hledání pravdy. Berte mě tedy spíš jako inspiraci k vlastnímu hledání, ne jako stanovisko církve či něčeho autoritativního.

Dnešní časté vnímání poslušnosti

    Než jsem se poprvé zapojila do debaty o manželské poslušnosti a poslušnosti obecně, netušila jsem, že toto téma vyvolává v hlavách dnešního moderního člověka tolik sporných otázek. 
Z debat jsem vytušila, že poslušnost se dnes jeví jako produkt popírání vlastního rozumu...Je přece lehčí někoho poslechnout, než sám uvažovat a být za něco zodpovědný... Jiní ji chápou jako zastaralý přežitek z dob, kdy rovnoprávnost žen byla ještě v plenkách a děti se vychovávali jen stylem: "Proč? - protože jsem to řekl(a)". No, toto vnímání opravdu odstrašuje. A přesto člověk má kdesi v jádru zapsáno, že poslušnost je něco, co je žádoucí, a tak to člověka nutí se touto otázkou stále zabývat, dokud nedojde k jakémusi vnitřně uspokojivému konsensu.

Moje cesta k poslušnosti

     Byla jsem vychovávaná k poslušnosti a nehledala jsem v ní žádnou vědu. "Děti mají poslouchat své rodiče a učitele". Tečka. Až jednou na spolču z úst váženého člena farní obce zaznělo, že poslušnost není možná a je až trestuhodná, pokud máme lepší poznání věci. Neřídit se tak svým lepším poznáním je pohrdáním daru rozumu. Hmmm, zajímavá myšlenka, dává smysl. Jenže proč kněží, řeholníci, skládají slib poslušnosti? Přežitek? Já jsem naznala, že v tom bude nějaká hodnota, kterou já neznám, ale chtěla bych tomu porozumět. Odpověď na mé otázky jsem našla v Bibli.

Poslušnost - co to je?

     Já sama jí vnímám jako postoj, plnění něčí vůle.... Když ta něčí vůle je shodná s mojí, jooo, to se to poslouchá! V opačném případě má pro mě hodnotu ctnosti, jež mi navzdory mému vzdělání, moudrosti, poznání.... dává zakusit, že nejsem prostě ten, kolem koho se točí svět. 

Koho je potřeba poslouchat?

     Na prvním místě je potřeba poslouchat Boha, o tom to vlastně celé je. V Bibli čteme, co se dělo, když někdo poslechl či neposlechl Boha. Ta kniha je toho plná. Začíná to neposlušností v Ráji, pokračuje to střídavou poslušností a neposlušností vyvoleného národa a vrcholí to poslušností samotného Krista, "který byl poslušný až k smrti a to k smrti na kříži..." Myslim, že na poslušnosti Bohu jsme schopni se my, katolíci, ještě docela shodnout. 

Koho mám, kromě Boha, poslouchat?

    Toho, komu jsme byli Bohem svěření, aby naše cesta za Bohem byla jasnější... Sem řadím rodiče (než děti odevzdají svým partnerům), manžela/manželku, církevní představené... 
V Písmu se dovídáme, že Bůh si mezi svým lidem volí osoby, kteří jsou jakousi spojkou mezi Ním a ostatními (Mojžíš, králové, proroci, apoštolové, .....) Ti dostávají za úkol vést lid k Bohu. Možná proto si je Bůh volí, že takový člověk mluví k lidem jim jasnější a srozumitelnější řečí. Tito lidé se vyznačují větší navázaností na Boha, bývá jim dáno hlubší poznání pravdy. Kdo tyto Bohem určené lidi neposlouchal, jako by neposlouchal samotného Boha...

     Další variantou je zcela bezpodmínečná poslušnost, která je vázaná slibem.
( kněží, řeholníci, vojáci, humanitární dobrovolníci, ...). Vzpomínám si na biblický příběh, kdy Bůh slíbil vítězství těm, kteří projeví opravdovou oddanost Bohu. Vojáci, kteří si nechali po kapsách jako zadní vrátka nějakého pohanského bůžka, zemřeli nebo zhatili zdar celé akce. Z vyprávění vím, že voják,  musí poslechnout za každých podmínek, navzdory tomu, co si myslí. Je to logické. Když někdo velí několika tisícovému vojsku, nebude mít ve válce možnost ani  čas vyslechnout každého ani všechno každému vysvětlit... Vzpomínáte na příběh, jak Izraelci dobývali Jericho? Vojákům bylo přikázáno po šest dnů pochodovat kolem města. Myslím, že ti chlapi si třetí den obcházení museli o tom všem myslet své a to ještě netušili, že další tři dny dostanou nařízeno činit stejně.  Sedmého dne zatroubili, zařvali a opevněné město se bez boje sypalo dolů. Je dobré, když vojevůdce ví, s kolika  muži může počítat. Když to nemá ve stylu - 10 000 mužů a 3000 podle toho, jak se zrovna vyspí a uznají za vhodné.
Řeholníci, kněží tvoří společně též takové duchovní vojsko. Myslím, že když laik neuposlechne biskupa, nemá to takové následky, jako když ho neposlechne jeho kněz vázaný slibem.

     V životě se objeví i jiní lidé, které se obecně radí poslouchat. Protože jsou za výše  uvedenými spíš v  druhé řadě, nazývám je druhořadými, ačkoli vliv na nás mohou mít značný... Myslím tím např. učitele. Dřív, než se rozhodneme někoho následovat, je dobré se zamyslet, jestli je ta osoba následování hodna. Nebylo by dobré čerpat moudra od rodinného terapeuta, jež je dvakrát rozvedený, s dětmi se nestýká a přesto si pochvaluje, jak dobře si to v životě uměl zařídil. Strom se pozná po ovoci. Tak ať zbytečně nejíme něčí shnilotinky.

Problematika poslušnosti

     Znáte ten příběh z Ráje, jak Had sváděl Evu? Neuposlechli Božího nařízení, neboť jim Had nakukal, že to s nimi Bůh nemyslí tak dobře, jak to vypadá. A tak je to u neposlušnosti nejčastěji. Neposloucháme, neboť usoudíme, že to s námi osoba XY nemyslí až tak dobře a zbytečně nás tím jen omezuje.     
Druhý příběh: Bůh stanovuje nejvyššího z andělů, Lucifera, aby vedl lidi k Bohu. A on? Odmítl sloužit Hospodinu a postavil sám sebe na piadestal boha.
Třetí příběh: Bůh stanovuje Marii za největší z žen, matku Božího syna. A ona? "Jsem služebnice Páně..." Každý, kdo od Boha dostal moc k směrování druhých, si musí být vědom, že se stává služebníkem. Jak tu moc využije k tomu, aby si nechal sloužit - ta cesta vede do pekel. Služba je postoj Marie, Krista i samotného Boha.

Není církev až přehnaně přísná?

     Potkala jsem věřící lidi, kteří mají problém s církví. Přijde jim až "nelidsky" přísná. Jiní zase nemají problém vůbec, neboť to, čemu v církvi nerozumí, prostě nedělají a přirovnávají církevní představené k farizeům, které sám Kristus tepal. Když se u tohoto zastavíme, všimněte si, že v Písmu je zapsáno, jak Kristus napomínal představené. Vyčítal jim přílišnou náročnost, která nevzešla od Boha. Přesto však si nevzpominám, že by Ježíš nabádal k neposlušnosti farizeům. Každému jeho díl. Domnívám se, že já ponesu následky své neposlušnosti k představeným a představení ponesou následky své neposlušnosti Bohu. Jejich neposlušnost není závdavkem neposlušnosti mojí. Toto je těžké pochopit, ale Bůh umí pracovat i s tímto. Jako by to tušil. Uvědomila jsem si to na filmu o Donu Boscovi. Přesně už si nepamatuji podrobnosti, ale Bosco měl spor s biskupem (myslím ohledně oratoře), byl jednoznačně v právu, ale biskup jeho žádosti nevyhověl. Bosco neuposlechl, neboť to od biskupa opravdu nebylo fér a zařídil se po svém. Časem si Bosco uvědomil svoji neposlušnost a s velkou lítostí šel zpupného biskupa odprosit. Pak se teprve děly věci, panečku! Měnila se srdce... 

A to mám poslechnout i špatný příkaz?

     Služebník není nad pána. Pokud  rozhodnutí služebníka překračují nařízení samého Boha ( základ - Desatero), poslechneme Boha... vždyť k němu má všechna naše poslušnost směřovat. Vzpomínám si na taťku, když chtěl nás, odrůstající děti, využít ke krádeži obecního písku, který si údajně kradl každý. Zlobil se za naši neposlušnost. Ale Bůh pravil: nepokradeš!  A pán je víc než jeho služebník. 

Vlastní rozum nebo poslušnost?

     Myslím si, že lidé vázaní slibem by měli poslechnout, z výše uvedených důvodů, vždy. Proto by si měli pečlivě rozmyslet, komu svůj slib poslušnosti složí, nebo v případě závažné neshody se ze slibu vyvázat.
Ačkoli je dobré o věcech samostatně uvažovat, myslím, že vlastní úsudek upřednostňujeme až neuvážené často v oblastech, kterým příliš nerozumíme. Vzpomínám si, jak se známá přihlásila do "Domu zdraví" s důvěrou, že posílí svou nahlodanou imunitu, a pak skončila na rozvazovačce z důvodu ezoteriky zabalené do medicínských výrazů.... Občas nerozumím církvi, jak dospěla k některým závěrům, ale chápu, že nemohu nabýt vědomosti všech teologů minulosti i současnosti, abych se sama rozmyslela. Proto poslouchám, neboť vím, že je církev Kristova a ke Kristu směřuje. A o to jde... Vlastní rozum je dobrá věc v kombinaci s pokorou, jež uznává, že jsme nespolkli všechnu moudrost světa. Přijde mi zbytečné přiotrávit se muchomůrkou, jen abychom uvěřili, že se opravdu jíst nedá.

Rodiče, děti a poslušnost

     Kresťanští rodiče dostali od Boha velký úkol. Mají dětem zprostředkovat Boží lásku, vést je k Bohu cestou vymezenou Božími zákony, neboť " kdo není se mnou, je proti mně". Dítě je velmi malé na to, aby se samo rozhodovalo mezi věcmi Božími a těmi světskými. Jsou to zpravidla rodiče, na kterých a s kterými se dítě učí vnímat Boha. Proto také, jak je známo, děti mající problém s tátou často bojují s vnímáním Boha jako dobrého otce.
Myslím, že když se dítě naučí poslouchat svého rodiče, snadněji poslechne i Boha...a co víc, pokud si jednou zvolí povolání, kde se vyžaduje poslušnost, lépe přivykne -bez větší frustrace, neboť mu v hlavě nebude tak neodbytně šrotovat, že za něho rozhodují jiní. 

Rodičové jako překážka poslušnosti?

     Víte, zdá se mi, že se mnohem více opakuje dětem, že mají rodiče poslouchat, než rodičům to, že mají být dětem Božími služebníky (viz. odstavec dříve). Rodiče dostali od Boha nad dětmi vcelku slušnou moc a je na nich, jak s ní naloží. Zda ji využijí ke službě, nebo si nechají sloužit. "Praskej pro to pivo, nebo uvidíš! Na co jsem si tě dělal?!... takové dítě si bude připadat velmi ponížené. Jako pes, který bude pohlazen či spráskán - dle nálady pána. Postupem času bude mít odpor poslouchat, a to nejen rodiče, učitele, stát...Boha... v domnění, že tak chrání svoji důstojnost. Rodiče mají zaujmout místo služebníka mezi dítětem a Bohem. Ukázat dětem, že tím, že je učí poslouchat, mají na mysli jejich dobro a ochranu. Dítě, jež je milováno a několikrát se přesvědčilo, že to s ním rodiče myslí dobře, má důvěru a poslechne i to, čemu samo ještě nerozumí. Nevidí pak Boha, jako policajta, který krutě trestá přestupky, ale jako tátu, jež objímá, když vidí své dítě raněné...Je také dobré, když zažije, jak o něm rozmlouvají rodiče s Bohem. Že hledají vůli Boží a nejednají s ním jenom podle sebe. Vždyť s velkou pravděpodobností bude jednou samo v roli rodiče....tak ať pozná, jak jedná Boží služebník.

Poslušnost v manželství

     Tak, a je to tady! Velké téma. Ef 5, 21-33... dost lidí to znevažuje s argumentem, že dnes je v naší kultuře zcela odlišné postavení muže a ženy... já si myslím, že v podstatě není...jen my ženy si to myslíme až přehnaně zblblé těmi všemi řečmi feministek a genderistů...ale zkusím lépe obhájit a vysvětlit svá možná až příliš příkrá slova. 

Rovnost muže a ženy?

     Uznávám, že muži a ženy mají být rovnoprávní, rovnocenní, avšak rovni, ve smyslu muž=žena, to přece ze své podstaty být nemohou. Už i vzezření muže i ženy poukazuje na určité odlišnosti a dá se předpokládat, že i funkčnost obou Božích výrobků se bude v něčem lišit. Zpátky do Ráje: Bůh stvořil člověka a dal mu za úkol "pojmenovat" svět. Ten však toužil po něčem, co u jiných tvorů nenašel. Tak Bůh vzal muži ve spánku žebruo, utvořil z něj ženu a přivedl ji k člověku...to bylo ono! Kost z jeho kosti a přesto byla něčím, co jemu samotnému scházelo.  Muže ve vztahu chápu více jako "hlavu" (viz.úkol pojmenovat stvoření) a ženu jako "srdce" (žebro od srdce). Koresponduje to i se současném vnímání muže a ženy psychologií. Chceme-li společně směřovat k Bohu a hledat pravdu, musí hlava poslouchat srdce a srdce zase hlavu. Tak jsme schopni uceleného poznání. Je známo, že srdcem vidíme i to, co oči nevidí, hlava však usměrňuje přehnané emoce a dává řád. Byla by též hloupost, aby si hlava umanula vyhrát závod a nevnímala, že srdce je na počátku kolapsu. Takový vztah je už jednou nohou  v hrobě. Je tedy třeba vzájemně si naslouchat a upravovat stav podle stávajících možností. Obraz srdce a hlavy vnímám i v potřebě ženy cítit být ve vztahu milována a muže být respektován... Co je víc? Hlava nebo srdce? 

Má opravdu žena poslouchat muže?

     Ano, stejně jako muž má naslouchat své ženě. Hned na začátku jsem psala svou domněnku, že máme poslouchat Boha a potom toho, komu jsme byli Bohem svěřeni, abychom lépe rozpoznávali Jeho cesty. Jeden druhému být ukazatelem směru...Ale znáte to...skupinka přátel se chystá nějak strávit odpoledne a ve vší demokracii, ohleduplnosti a vlastního sebezáporu ve prospěch skupiny, se každý bojí říci rozhodné slovo. Všichni na sebe koukaj a neví, jak by to rozlouskli. Až pak někdo ztratí trpělivost a nechce dál přešlapovat na místě, rozhodne, a v hlavách dalších se mele, proč zrovna on měl do toho co mluvit... Ve vztahu manželů to může nastat také. Je pak potřeba věci rozlousknout. A já vnímám, že tento úkol byl svěřen muži... Opět mně k tomu navedl obraz z Ráje, když Bůh přivedl k muži ženu. Tomu, který měl pojmenovat svět, byla svěřena žena... Myslím, že s velkým darem vložil Bůh muži do rukou i odpovědnost za ten dar. Nemyslím tím, že by žena byla nesvéprávná, ale že muž se bude před Bohem zodpovídat, jak s tímto darem zacházel... Víte, když jste jmenování dostat skupinu lidí do bezpečí, předpokládáte, že tak můžete udělat, jen když vás bude ta skupina poslouchat a nepůjde si po svých. Poznala jsem, že přirozenost muže, je vést ... a na té cestě chránit a bojovat za to, co je jeho srdci blízké. Někdy to nemusí být zrovna on, může pověřit... třeba svoji ženu. Ačkoli přenáší na druhého úkol, nezbavuje se tím zodpovědnosti. Do tohoto postavení mi zapadá Boží oznámení Josefovi, ať rychle sbalí kufry a prchá s rodinou do Egypta. Proč to nezjevil Marii? - měl s ní rozjetou vcelku slibnou komunikaci, prohlásil ji za požehnanou mezi ženami...a mají se stěhovat a On jí o tom ani nic neřekne?! Muž má v přirozenosti vést a žena? Poslouchat? Ne,e (poslouchání je jen reakce na mužovu akci).... Žena má v přirozenosti PŘIJÍMAT. Souvisí to s tím srdcem i příběhem z Ráje. Žena snáze přijme a zahrne láskou nemocné, postižené, slabé, hloupé, malé, velké, divné.... jiné. Snad proto narození Krista konzultuje Bůh s Marií a ne s Josefem. Měl tu zkušenost se Zachariášem. Tam to ten chlap jednoduše nepobral. Alžběta by, předpokládám, byla jinak schůdnější. Myslím, že žena se bude před Bohem zase zodpovidat z toho, jak přijala lidi, které jí Bůh svěřil... Manželé by se měli ve svých úlohách podporovat. Žena dovolit muži vést (respektovat jeho konečná rozhodnutí) a muž ženě přijímat (např.postižené nenarozené dítě).

Tož tak to vidím já.
Popsala jsem základní své chápání vztahu muže a ženy. Samozřejmě jsou výjimky, které potvrzují pravidlo, kdy žena je ve vztahu víc hlava a muž srdce... nevadí, hlavně že organismus funguje. 

Vlastní příklad neposlušnosti

     Ptali jste se mě, jestli jsem vždy poslechla svého muže. Tak vám to povím. Snad se aspoň trochu pobavíte...Neposlechla. Omluvou pro mě je to, že to bylo brzy po svatbě a já ještě nepoznala, jestli jde o mužskou ješitnost, nebo jestli to se mnou manžel opravdu myslí dobře. Tak tady to je: Na svatební cestě jsme jeli přes Dolomiti a rozhodli se dostát jedné z našich společných vášní jištěných cest - ferratě. Rozhodli jsme se vylézt na Marmoladu. Kdo tam byl, ví, že je potřeba mít s sebou mačky, neboť některé úseky cesty vedou přes ledovec. Scházeli jsme již z vrcholu dolů k lanovce, která nás měla svést k úpatí hory. Když tu jsem naznala, že můj močový měchýř má určitou kapacitu a ta se již brzy náplní. A teď všechen ten postroj na sobě, lano, kterým se navzájem jistíme, mačky na nohách, ledovec a jiní horolezci. K lanovce však stačilo slézt skalní stěnu a přejít ledovec, dosahující snad až k lanovce, kde to všechno shodím a vyprazdním bez účasti jiných. To vydržím! Tak jsme slezli stěnu a pod stěnou vidím, jak ostatní horolezci již odvazují jistící lano a štrádují si to k cíli. Tak chci také tak. Můj muž byl už unavený a mě se zdálo, že nechápe mou urgentní situaci a jde moc pomalu. "Odjišťuji", hlásím. "Květi, ne! Támhle je v ledovci prasklina, vydrž!" "Nevydržím, ti před námi se už také nejistí!" Vypadali profesionálně. Odvázala jsem se z lana a utíkala napřed si ulevit. Nic zlého se nestalo, ale muž byl mrzutý, že jsem ho neposlechla a já nechápala, že mě nechápe. Zpětně jsem mu musela dát za pravdu. Udělat to mně mé dítě! On cítil za nás zodpovědnost a teď už vím, že riziko pomočené manželky bylo pro něho přijatelnější než riziko v  několikametrové prasklině mizející manželky.

Šli byste si lehnout do válečného zákopu s někým, kdo si dělá, co chce? Já bych raději šla s tím, na koho je spoleh. A to, že všechna rozhodnutí muže nemusí být vždy správná, mnohdy utužuje vztah. Často chlapi vzpomínají na své dobré přátelé stylem: "kolik průserů jsme spolu zažili!" S těmito kamarády, s kterými si prošli i lecčíms zlým, by si do zákopů často lehli radši, než se svými manželkami, které tehdy odmítly své muže následovat...
Slibuji, že s Tebou ponesu všechno dobré i zlé....ale jen, když bude po mém!

...tento první příběh byl takovou pěknou ukázkou nedůvěry, že to se mnou služebník myslí dobře.

Druhý příběh

     To jsme spolu s mužem ještě chodili. Vezla jsem nás v noci ze svatby, řidičák v kapse zánovní, hlava čerstvě nabytá pravidly silničního provozu. Tma. "Květi, tady přejeď do levého pruhu!" "Proč?" vím přece, že se jezdí vpravo a pomalejší vozidla se mají na víceproudovce raději této strany držet. "Protože tento pruh končí!" Nevšimla jsem si  v té tmě značení a nebýt mužova lehkého zásahu, už bych si to potykala se svodidly.
... příklad pyšného spoléhání se na vlastní rozum.

Od té doby se snažíme spolu držet basu. Ale museli jsme se to učit. On se naučil důvěřovat mně a já jemu. Bůh ochraňuj nás i tuto důvěru!