To jsem tak jednou seděla v čekárně u gynekologa. U ženského je to často takový tlachací sněm, obzvláště, když se tu sejdou dvě kamarádky. To pak slyšíte celou jejich životní story, ačkoli se všemožně snažíte chovat slušně - odebrat své myšlenky k četbě časopisu a dělat, že neslyšíte. (Která jste se ocitla v podobné situaci, tušite, že se to moc nedá).


,,Můj syn se rozvádí," začala jedna z nich, ,,ta jeho třikrát otěhotněla, ale nedokázala to dítě udržet, vždycky o to tak v polovině přišli. Tak si bere jinou... Když on ty děti strašně chtěl."
Uááá. Málem mně vypad časopis z rukou. 

Vzpomněla jsem si na jednoho známého. To je také týpek! Rozvedl se a znovu oženil kvůli tomu, že jeho první manželka potratila a nervově se zhroutila natolik, že se z toho, i z dalších marných pokusů otěhotnět, léčila na psychiatrii. A on chtěl dítě nikoli bláznivou manželku! Uááá!!!

Je mi z těchto "synáčků - chudáčků" na nic a jímá mě hluboký soucit s ženami, které nemohly mít děti, ačkoli touhu a sepětí k dětem mají zapsané ve svých tělech. 

     S manželem jsme si též prožili čekání na miminko. Těšení, pak zoufalství, že mimi nepřichází, slzy, zahánění mých bláznivých myšlenek ukradnout někomu kočárek i s děťátkem, smíření s realitou, adopční pohovor na sociálce, rezignace na adopční podmínky, nasměrování naší lásky jiným směrem. Chtěli jsme se víc věnovat mládeži... Jak to tak v té čekárně poslouchám, Bohu díky, že mě manžel též nehodil přes palubu. Jakoby manželství bez dětí nemělo cenu!
Aha, a to je velký omyl! Dnes s manželem svoje děti máme. A až mám ty děti, uvědomila jsem si velkou věc:

 - Já mám o své děti strach. A kvůli tomu strachu jsem nesouhlasila, aby se manžel stal dobrovolníkem v roznášení potravin pro nemocné COVID-19. 

 - Ani nechodím popovídat si s lidmi do domova důchodců a na oddělení LDN jako moje kamarádka, neboť ječící děti po chodbách nejsou asi to, po čem většina stařečků touží.

- Čas pro pořádání dětských, farních, maškarních, poutních či jiných dnů ve farnosti se smrskl na hodinu u trouby a šlehače se čtyřmi rádoby pomocníky, kteří toho více rozsypou než sesypou, s nervy na pochodu, abych alespoň s jednou upečenou, pokud možno povedenou, bábovkou přispěla k obecnému blahu.

- Rozhodně bych se, jak na to přišla nedávno s manželem řeč, ani v nejmenším nehrnula v případě války do žádné odbojové, konspirační činnosti, ani neměla odvahu ukrývat nic a nikoho protistátního ve sklepě ani nikde jinde, ačkoli bez dětí bych o tom v rámci své dobrodružné povahy a snahy být prospěšná jistě alespoň uvažovala.

Je toho tolik, co sama kvůli dětem nedělám!

    Nechci, aby to vypadalo jako stěžování si na děti. To rozhodně ne a velké "Bohu díky " za ně! Jen chci říct, jak jsem ráda za to, že tu jsou Ti, kteří nejsou zaměstnáni tolik svojí rodinnou církví, že můžou sloužit i dál, za zdmi svých domovů.

     Slyšela jsem rozhovor s Marií Svatošovou, zakladatelkou hospicové péče u nás, borkou - velkou ženou dneška. Mluvila o tom, jak za svůj největší životní kříž považuje to, že s manželem nemohli mít děti. Přesto mě napadlo, zda by něco takového založila, kdyby ty děti měla? 

     Nemyslím si, že Bůh záměrně dává neplodnost, když stvořil lidi plodné a ještě k tomu řekl: "Milujte se a množte se..." Neplodnost bude jakýsi důsledek něčeho, nežli věc stvořená. Nést tak těžký kříž je často nesnesitelný pro dva natož pro jednu, chlapem opuštěnou ženu. Ovšem (nejen nad příběhem M.Svatošové) žasnu nad tím, jak i tak citlivá, srdcervoucí neplodnost těla může být využita - proměněna v tak úžasné projevy lásky a obohacením pro společnost. Jsem nesmírně vděčná za tyto lidi, kteří jsou tak volní pro konání dobra a milosrdných skutků lásky tam, kam se my, mámy, nedostaneme, neboť bychom tak nejspíš zanedbávaly svá povolání mateřství k vlastním dětem.

    My ženy jsme takové továrny na lásku. Stačí nám jistý kus láskyplného paliva a dokážeme z něj vyrobit tolik lásky, že náplní všechny v domě a ještě přetéká přes střechu na ulici, přes hranice měst, někdy i států. Myslím, že kdyby na začátku ony zmiňované ženy cítili i přes ty všechny útrapy lásku a oporu svých manželů, rozhodně by jim nezůstaly nic dlužné (třebaže by se neplatilo dětmi).

     Ten pocit odmítnutí, obzvláště od milované osoby, pramenící z nenaplnění jistých očekávání, je věru k zbláznění. Pec, která chce hořet, ale není z čeho. V zoufalství hledají palivo na nejpřirozenějším místě a misto toho: "Sorry, ale já chtěl děti! Jdi ode mě, smůlo mého života!" (ačkoli při svatbě chtěli jeden druhého - ten slib dětmi podmíněný není). 

     Píše se, že žena potřebuje cítit být milovaná a muž potřebuje vnímat, že je ctěn (z knihy Láska a úcta). K tomu je manželství ideálním prostředím. Z různých přenosů udílení cen jsem tolikrát slyšela něco v tom smyslu: "Děkuji své ženě, neboť bez ní bych tady dnes nestál". Vůbec si nevybavuji, že by někdo děkoval ve smyslu: "Děkuji své ženě, která mi porodila děti, bez kterých bych tady dnes nestál". Mnozí významní lidé totiž zažili, že velkými se stali především za významné podory svých životních partnerů - ne až tak dětí.

A tak jsem přesvědčená o tom , že dobré manželství je úžasně plodným prostředím pro růst něčeho velkého, ať už v něm děti jsou nebo nejsou. Taková na lásku velká manželství nejsou očividně měřitelná velikostí rodiny. Jen někdy je v nich více slz, než se to místo na vlastní děti v srdci alespoň trochu zahojí.