Poslední týden prázdnin jsme se sešli s našimi kamarády u táborového ohně. Noc, nikde nikdo. Jen my - velcí rodiče, naše spící děti opodál, oheň, les a zaplé chůvičky. Dříve, když jsme spolu jezdili ještě jako bezdětní, přála taková chvíle různým nekonečným vzpomínkám a filosofování o životě. A teď? Vždycky se všechno stočí k dětem. Náš život je teď nedílnou součástí toho dětského světa...

"Udělala jsem chybu," stěžovala si maminka od 4 dětí, "když byla malá Jana (nejstarší), za všechno jsme ji chválili a teď vím, že to nebylo dobré. Dělá teď věci snad jen proto, aby se mi zalíbila nebo vyžádala pozornost. Snaží se mi zalíbit, ale já chci, aby projevila svůj pohled na věc, svůj názor... snažím se jí naučit samostatně uvažovat o věcech...ale ona má pořád v očích tu otázku: co myslíš ty, mami? ...Zato ta mladší mi ukáže obrázek, nečeká na pochvalu, rovnou poví, co tam namalovala a jde dál... Nevím, jak to naučit i Janu." 
"Ale ta mladší to třeba tak dělá, protože poznala, že se ti tento způsob líbí. Vlastně se Ti též snaží zalíbit..."reagovala další mamka.... 
Je to logické - snaha zalíbit se člověku, kterého miluji... hovořit jeho jazykem lásky, aby mi rozuměl. Jenže Jana měla v hlavě chaos...to, co se mamce dřive libilo, teď nefunguje. 

My ženy jsme začaly přemýšlet a vzájemně si oponovat tím, jak má vypadat správná reakce na dítě, která by je vedla k samostatnému postoji, samostatné sebereflexi...a nacházely jsme všude skuliny, které dítě někam zasazují. Tedy... pár  nezávadných vět jsme opravdu vykonstruovaly, ale trvalo to tak, že o jakékoli pohotovosti jsme si mohly nechat jenom zdát...O nepoužitelnosti v mém případě svědčí i nezapamatovatelnost, neboť si na ně dnes nemohu vzpomenout!

Do této chvíle muži mlčeli a jen se klacky šťourali v ohni. Myslím, že se během našeho vášnivého rozhovoru trochu nudili. "Chlapi, jaký na to máte názor vy?" chtěla slyšet mamka od Jany názor zdánlivě lhostejných otců. 
"Já nevím, my naše děti chválíme a nezdá se nám, že by měly problém. My jsme tak taky byli vychováváni a necítím se být svázán manipulací ani frustrovaný," odpověděl taťka - úspěšný podnikatel. 

"Když se narodil Matěj, Ela ještě dodělávala výšku, takže nebyla možnost se mu cele věnovat...a přesto vypadá Matěj spokojený a v pořádku. Mně se zdá, že dnes z těch dětí děláme bohy, kolem kterých se vše neúměrně moc točí a místo přirozenosti hledáme ve výchově vědu," na to druhý táta - neméně úspěšný ve svém oboru i v rodině (to zmiňuji, abyste věděli, že to i tak někam světsky dotáhli). Ostatní dva mu dali za pravdu, aniž by potřebovali říct něco víc. 
Oni naši chlapi celkově mluví málo, ale umí, nás ženy, i takto krátce, "uzemnit". 

Vychovávat přirozeně. Kolikrát jsem si říkala nad nějakým tradovaným rčením, že je možná učené, ale pro mě nepřirozené. Např. v porodnici, tam se mi od spolubydlící maminky takových pro mě nepřirozených rad dostávalo:

"Nekoj ho pořád, má jíst přece po dvou hodinách...." a sama pila častěji než mé dítě.

"Nechovej ho tolik, ať si nezvyká. Jinak pak doma nic neuděláš" a já si klidně dál chovala a muchlala jako dva předešlé...(ale narozdíl od ní jsem měla o 2 dny dříve mléko).

Tato moudra pro mě nejsou přirozená, stejně jako fráze "nechválit! a hlavně neříkat - jsi šikovný!" Mám v sobě asi jinou přirozenost a v té vychovávám své děti tak, jak to dělali moji rodiče. Asi proto, že se cítím v životě šťastná, doufám, že tato přirozenost učiní šťastné i mé děti... Pro každého je přirozené něco jiného. Tak to je... 

Tak nám taťkové u toho ohně dali takový přirozený pohled na věc. My nad tím hodinu mudrovaly a chlapi měli jasno do minuty. Někdy v mnohém vidíme vědu a ono jde třebas jen o přirozenost. 

 

A tak :

Nejvíce funkční nejspíš jsou věci učené pramenící z přirozenosti.