„Představ si, že u Majky čekají páté mimčo," otevřela Péťa téma, které mám já sama uloženo pod heslem "a jéjej", neboť tuším malér.

Rozum: Zkušenost mluví jasně - jak se znám, toto téma neotvírat! Obzvláště, chci-li teď, po patnácti letech od základní školy, obnovit most porozumění.

Cit: Jee, budou děti!

"Bohu díky! Nevymřeme!" odpovídám ne zrovna nejchytřeji a tuším, co bude následovat.

"Ale si představ: ten její střídá práci jak ponožky, barák starý, neopravený, po babičce, taky už oba nejsou nejmladší..."

Cit: pozor, teď to přijde...

"...jak si to můžou dovolit? Já na jejich místě bych byla ráda, že to nějak zvládám, a oni jdou do dalšího!" přibližuje mi onen skandál kamarádka.

Rozum: A je to tady! Snad už se to stane tradicí - zvažování, zda si někdo cizí může dovolit víc dětí.

Cit: Citové bohatství v rodině ledaskdy překryje i určitou hmotnou nouzi. Zatímco děti bohatých rodičů mnohdy vyrůstají vlastně bez rodičů - za přítomnosti nejlepších hraček...a strádají jiným způsobem, mnohdy horším....

"To se takta z venku blbě posuzuje," reaguji, doufám, že smířlivě.

"Myslím, že je to v jejich případě trochu nezodpovědné. Ale to jsou ti katolíci, jsou proti antikoncepci a potom se jim sbírá na děti celá dědina."

R: Náhodou, myslím, že katolíci jsou nejrozšířenější výzkumnou skupinou v oblasti PPR. Málokdo jiný je ochoten ovlivňovat počet svých dětí způsobem založeným na jistém sebeovládání v určitý čas. Nemohou tedy už z principu být otroky svého reprodukčního pudu. Roste na nich věda!

C: Ačkoli mezi mnou a Péťou nedošlo k rozpravě o našich dětech, soudím, že jich pět mít nebude.

"Neboj, jednou to ty děti vrátí stařečkům v státním sociálním programu," odlehčuji, "co ty víš, jaké má každý důvody. Však jsi taky měla svatbu v kostele, nebo se pletu?," nemohu si s jistotou vzpomenout, zda se mi informace ze svatebního oznámení s někým nespletla.

"Ano, ale to snad neznamená, že tímto beru na sebe povinnost mít osm dětí!" rozesmála se kamarádka.

"No, kdo ví?" pokračuji s lehkou ironií.

R: Sama jsem to donedávna měla také tak. Na přípravách na manželství se častokrát tolik upíná zrak na manželský slib, že snoubencům unikají "slibné" otázky, které manželskému "předání se" předchází. Málokdo dnes ví, na co všechno odpověděl ano. Slib, že s ochotou příjmu od Boha děti, je jedena z nich.

C: Ovšem chápu, že "ochotu" vnímá každý jinak. Možná kdyby se tomuto pojmu snoubenci věnovali před svatbou více, ušetřili by si jistá bolestná nedorozumění. Každopádně nelze jako "ochotu" vnímat úzkostné vyhýbání se početí. To mi k tomu nějak nesedí....

R: Jasně, Bůh není ras, proto jistě s pochopením přihlédne k závažným důvodům, jež nás nutí od tohoto ochotného přístupu více či méně poopustit.

C: Největší průšvih na tom všem je, že se ti druzí snaží vnutit své závažné důvody k nedostání tvého slibu. Zatímco pro někoho je hmotná nouze nepředstavitelným problémem, druhý ji nemusí zdaleka považovat za závažný důvod omlouvajicí porušení jeho slibu. Ať si to každý "pohnojí" podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, neboť jenom sám se bude jednou zodpovídat z úrody svého života.

"Tak, nežijeme ve středověku!" pohlédne na mě kamarádka poněkud přihlouplým pohledem.

" Což je, koukám, pro Majku a její pětičlennou rodinu opravdu trochu škoda. Dříve by sklízela obdiv, dnes pohrdání. Já osobně bych mnohem raději řešila pět dětí, než to, že nemohu mít žádné."

Péťa se zarazila, "to mluvíš o sobě nebo o mně?"

R: Téma "a jéjej" je bezpochyby na světě...

C: ouou!

"Nemyslela jsem tím žádnou z nás. Jen tak.... hypoteticky."